Portál:Živočichové
- Živočichové (Animalia, syn. Metazoa) jsou mnohobuněčné heterotrofní organismy, které se již na buněčné úrovni odlišují od rostlin a hub. Jejich buňky nemají plastidy ani buněčnou stěnu. Jsou řazeni do skupiny Opisthokonta. Říše živočichů je dnes totožná se svou bývalou podříší mnohobuněční (Metazoa).
Vybraný článek (e)
_calf_Moorea_2.jpg) Keporkak (Megaptera novaeangliae) je robustní kosticový kytovec z čeledi plejtvákovitých, který se vyznačuje dlouhým sudovitým tělem o délce 14–15 metrů a dlouhými světlými hrudními ploutvemi, které dosahují až třetinové délky těla. Největší jedinci mohou mít k 17 metrům, samice bývají o 1–1,5 m delší než samci. Typická hmotnost těla se pohybuje kolem 25–30 tun, největší jedinci patrně dosahují hmotnosti kolem 40 tun. Keporkaci jsou známí svým akrobatickým chováním nad hladinou moře, během kterého jako jediní zástupci kosticovců dokáží dostat nad hladinu celé své tělo. To spolu s jejich zvídavým chováním, díky kterému se přibližují k lodím na krátkou vzdálenost, z nich dělá populární cíle pozorovatelů velryb. Živí se krilem a malými hejnovitými rybami, jako jsou sledi, huňáčci, makrely a smačky. Keporkaci jsou jedni z mála kosticovců, kteří využívají zvláštní lovecké techniky zvané bublinová síť. Vytvoří síť z bublin okolo hejna ryb, které pak naberou svými ohromnými tlamami. Jedná se o pravidelné migranty, kteří tráví zimní měsíce vykrmováním v chladných mořích, na léto podnikají tisíce kilometrů dlouhé migrace do tropických vod, kde se páří. V letním období vůbec nejedí a energii berou z tukových rezerv. Březost trvá kolem 11½ měsíců. Samice vrhá jedno živé mládě každé 2–3 roky. Keporkaci mají výrazný zvukový projev; zpívají písně, které trvají cca 5–30 minut. Tyto písně jsou pro každou populaci unikátní, časem se mění a vypovídají o kulturní výměně mezi jedinci i populacemi. Přirozeným predátorem mláďat jsou kosatky, výjimečně dospělé keporkaky loví i žraloci bílí. Keporkaci mají kosmopolitní rozšíření napříč všemi oceány s výjimkou uzavřených moří a nejsevernějších oblastí Arktidy. Výjimečně se objevují i v Baltském a Středozemním moři. V době velrybářských výprav v průběhu 19. a 20. století byla populace keporkaků zdecimována na posledních cca 5 000 jedinců. Po zákazu lovu velryb roku 1966 se však jejich populace dokázala výborně zotavit, k roku 2018 se počet keporkaků odhadoval na 135 000. Keporkaci jsou stále loveni domorodými komunitami z Grónska a maloantilského ostrova Bequia, kde místní domorodci každoročně uloví několik málo jedinců. Tyto aktivity však globální populaci neohrožují. I přes celkově úspěšnou rekonvalescenci jsou některé místní populace (Arabské moře, Filipíny/Okinawa, střední Amerika) ohroženy, a to hlavně srážkami s loděmi a zamotáním do rybářských sítí. Více… |
| Zajímavosti (e)
Víte, že…
|
| Vybraný obrázek (e)
|
Aktuality (e)
(aktualizováno 11. 11. 2026) |
