Přeskočit na obsah

Anatole France

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Anatole France
Rodné jménoJacques François-Anatole Thibault
Narození16. dubna 1844
Paříž
Úmrtí12. října 1924 (ve věku 80 let)
panství Béchellerie
Místo pohřbeníStarý hřbitov v Neuilly-sur-Seine
PseudonymAnatole France
Povoláníspisovatel, básník, romanopisec, knihovník, literární kritik, autor sci-fi, prozaik, životopisec, kritik a novinář
StátFrancie
Alma materStanislavova kolej
Témataliterární tvorba, žurnalistika, literární kritika, próza a poezie
Významná dílaHistorie našich dnů,
Ostrov tučňáků,
Vzpoura andělů,
Zločin Silvestra Bonnarda, člena Institutu
OceněníMontyonova cena (1882)
rytíř Řádu čestné legie (1884)
Vitetova cena (1889)
důstojník Řádu čestné legie (1895)
Nobelova cena za literaturu (1921)
… více na Wikidatech
ChoťValérie de Guérin de Sauville
Emma Laprévotte
Partner(ka)Léontine Arman de Caillavet
DětiSuzanne Thibault
PříbuzníLucien Psichari (vnuk)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anatole France, vlastním jménem Jacques-François-Anatole Thibault, (16. dubna 1844 Paříž – 12. října 1924 La Béchellerie u Tours) byl francouzský básník a prozaik, literární kritik a esejista, humanistický filozof, pokračovatel racionalistických tradic renesance a osvícenství, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1921.[1]

Bývá často označován za posledního velkého spisovatele 19. století a prvního velkého spisovatele 20. století.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Anatole France se narodil roku 1844 jako syn pařížského kupce a antikváře. Získal důkladné klasické vzdělání na Collège Stanislas a v letech 1876 až 1890 působil jako pomocný knihovník v Senátu. Roku 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem. France totiž od konce 80. let udržoval úzký vztah s Leontinou Armand de Caillavet (rodným jménem Léontine Lippmann, 1844–1910), která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, neboť ho učinila středem svého proslulého pařížského salonu, nabádala ho ke spisovatelské činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do Francouzské akademie roku 1896 a umožnila mu ve své společnosti cestovat po Francii, Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii.

Literátem

[editovat | editovat zdroj]
Anatole France

Svou literární činnost zahájil France jako mladý parnasistní básník oddaný kultu scientismu a píšící verše s antickou tematikou a s tematikou srážky antiky a křesťanství. Později se stal představitelem impresionistické literární kritiky, odmítal Zolův naturalismus i nesrozumitelnost symbolismu, uznával především klasiky a hlásil se ke konzervatismu. Avšak už koncem 80. let se začal zajímat o problematiku současnosti, dával průchod svému ateistickému zaměření a začínal se měnit v příznivce anarchistických a socialistických myšlenek. V letech 1883–1896 psal čtrnáctidenní kroniky do Le Globe a do L’Univers illustré a v letech 1886–1893 působil jako literární kritik v deníku Le Temps.

Anatole France začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s filosofickým a laskavým pohledem na svět, jehož záchranu viděl v hluboké lidskosti a v ochotě lidí navzájem si pomáhat. Po boku Émila Zoly přispěl k rehabilitaci nevinného francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 neoprávněně shledán vinným z velezrady. Dále ostře vystupoval proti kolonialismu, pranýřoval zrůdnost a neomylnost dogmatických systémů a přikláněl se k radikálním politickým tendencím. Po stránce myšlenkové se v mnohém projevoval jako dědic Montaignův, Voltairův a Diderotův. Roku 1909 absolvoval přednáškové turné po Jižní Americe.

Anatole France (1921)

Stáří a smrt

[editovat | editovat zdroj]

Z návalu nacionalismu na počátku 1. světové války Anatole France brzy vystřízlivěl a žil v ústraní na svém venkovském sídle La Béchellerie uprostřed svých sbírek starožitností. Roku 1921 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… jako uznání jeho zářivé literární činnosti charakterizované ušlechtilým stylem, velkorysou humanitou, půvabem a francouzským espritem“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Hluboká skepse a pesimistické úvahy o věčné nedokonalosti společenských systémů ho přivedly k přesvědčení o nezbytnosti aktivního boje za spravedlnost. Proto přivítal Velkou říjnovou revoluci v Rusku a začal sympatizovat s komunismem. Přispíval do komunistického deníku L'Humanité a roku 1921 dokonce vstoupil do Francouzské komunistické strany. Ve dvacátých letech byly jeho práce zařazeny katolickou církví na tzv. Index librorum prohibitorum (seznam knih, které byly katolíkům zakázány pod trestem exkomunikace).[pozn. 1]

Anatole France zemřel roku 1924 v La Béchellerie. Pochován je na starém hřbitově v Neuilly-sur-Seine (Cimetière ancien de Neuilly).

Anatole France (1923)

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Básně

[editovat | editovat zdroj]
  • Les Poemes dorés (1873, Pozlacené básně), sbírka básní;
  • Les Noces corinthiennes (1876, Korintská svatba), dramatická báseň;
  • Idylles et légendes (1876, Idyly a legendy), sbírka básní.

Divadelní hry

[editovat | editovat zdroj]
  • Au petit bonheur (1898, Pro štěstí), aktovka;
  • Crainquebille (1903);
  • La Comédie de celui qui épousa une femme muette (1912, Komedie o muži, který si vzal němou), aktovka.

Prózy

[editovat | editovat zdroj]
Hrob A. France na starém hřbitově v Neuilly-sur-Seine

Do roku 1900

[editovat | editovat zdroj]
  • Alfred de Vigny (1868), esej k dílu Alfreda de Vigny;
  • Jocaste et le Chat maigre (1879, Jokasta a Hubená kočka), dvě povídky. Jde o Franceovy prvotiny, které se ale již vyznačují plasticky vykreslenými postavami (ať již neurotické Heleny, končící sebevraždou, nebo postavami umělců a filosofů z druhé povídky);[3]
  • Le crime de Sylvestre Bonnard, membre de l'Institut (1881, Zločin Sylvestra Bonnarda, člena institutu), humoristicko-satirický román, jehož hlavní postava zčásti vyjadřuje autorovy názory a má i jeho vnímavost, lásku k antice a ke starým tiskům a jeho humanismus. Učenec Silvestr Bonnard žije v soukromí mezi starými rukopisy a knihami a stýká se toliko s učenými odborníky podobně laděnými. Jen jednou opustí tento úzký okruh, neboť chce zabránit zlu a prokázat dobro. A tu se bezelstný a nepraktický stařec, který zná sice paragrafy minulosti, ne však platný zákoník, dozvídá, že se svým dobrým činem dopustil vlastně zločinu. Bonnard se tak přesvědčil, že společenský řád, který ho obklopuje, kvalifikuje ušlechtilé city jako zločiny, zatímco skutečným zločincům umožňuje docela solidní existenci;[4]
  • Les Désirs de Jean Servien (1882, Touhy Jana Serviena), román;
  • Abeille (1883), povídka;
  • Le livre de mon ami (1885, Kniha přítelova), stylizované vzpomínky z dětství;
  • Nos Enfants (1886, Naše děti), povídky;
  • La vie littéraire (1888–1892, Život literární), sebrané fejetony, stati a literární kritiky, čtyři svazky, pátý posmrtně 1949;
  • Balthasar (1889, Baltazar), sbírka povídek;[5]
  • Thaïs (1890), povídka vlastně jakási „filozofická pohádka“, jejíž námět autor našel ve starověké Alexandrii a jejímž myšlenkovým obsahem je odpor proti asketismu, zpochybnění jistot víry a nabádání k prostotě srdce i ducha. Dílo vychází ze stejných myšlenkových základů jako autorova sbírka esejí Zahrada Epikurova;
  • L’Étui de nacre (1892, Perleťová schránka), sbírka historických povídek;[5]
  • La rôtisserie de la reine Pédauque (1893, Traktér u královny Pedauky), román (v doslovném překladu zní jeho název Hospůdka u královny Husínožky), první próza s postavou abbého Jeronýma Coignarda (následovaly Názory pana Jeronýma Coignarda a Povídky Jakuba Kuchtíka);
  • Opinions de M. Jérôme Coignard (1893, Názory pana Jeronýma Coignarda), román, druhá próza s postavou abbého Jeronýma Coignarda;
  • Le Jardin d’Épicure (1894, Zahrada Epikurova), eseje z let 1886–1893, ve kterých autor odmítá klamné iluze a ideály, jež nejrůznější teoretikové (od prvokřesťanských asketů přes středověké scholastiky až k sociologům 19. století) předkládali lidstvu k věření, a dospívá k závěru, že „není víry bez fantasmagorických představ a není víry, která by nebyla zmítána ustavičnou pochybností, nedůvěrou a nejistotou“;
  • Le lys rouge (1894, Červená lilie), román vášně ze soudobé vyšší společnosti, milostný příběh ženy, kterou z bezdůvodné žárlivosti opustí milenec;[3]
  • Le Puits de Sainte Clare (1895, Studně svaté Kláry), sbírka povídek.[5]

Po roce 1900

[editovat | editovat zdroj]
  • L'Histoire Conteporaine (1897–1901, Historie našich dnů), románová tetralogie, společenskokriticky zaměřený sled obrazů ze života třetí francouzské republiky, ukazující ubohost a špínu jejího společenského a politického života. Ústřední postavou je pan Bergeret, učenec, filozof, humanista a docent provinční univerzity, jenž prochází různými peripetiemi vědecké dráhy i úskalími manželského života (zradí ho manželka s jeho nejmilejším žákem). Jeho postava je obrazem autorovy cesty k pochopení záporných stránek měšťácké demokracie. Jednotlivé díly tetralogie mají tento název:
  1. L'Orme du Maill (1897, Pod jilmy),
  2. Le Mannequin d’osier (1897, Proutěná panna),
  3. L'Anneau d’améthyste (1899, Ametystový prsten),
  4. M. Bergeret a Paris (1901, Pan Bergeret v Paříži);
  • Pierre Noziére (1899, Petr Noziére), autobiografie;
  • Histoire Comique (1903, Komická historie), román, který se sice odehrává v zákulisí pařížské Komedie, ale jinak je to příběh spíše tragický: nadaná herečka zradí svého kolegu s mladým diplomatem a bývalý milenec spáchá před jejíma očima sebevraždu, čímž jí způsobí nervovou chorobu, pro kterou se musí rozejít s milovaným mužem;
  • Crainquebille, Putois, Riquet et autres récits profitables (1904, Crainquebille a jiné povídky), sbírka povídek a psychologických črt, z nichž nejznámější je Crainquebille se silným sociálně-politickým motivem, napsaná jako satira na Dreyfusovu aféru;
  • L Églisé et la république (1904, Církev a republika), eseje;
  • Sur la Pierre blanche (1905, Na bílé skále), jde o dvě samostatné povídky, spojené jen volně rozhovorem osob, jimž jsou předčítány. Povídka o Gallionovi uvádí čtenáře do Říma v době prvních křesťanů, druhý příběh kreslí svět v roce 2270, v době Spojených států evropských a komunistického společenského zřízení;
  • Vers les temps meillurs (1906, Do lepších časů), politické projevy a stati věnované aktuálním událostem a námětům z let 1897–1906, které ukazují autora jako skutečného demokrata a odpůrce všeho útisku a všech zlořádů. France věnuje například upřímný zájem Turky pronásledovaným Arménům a Makedoncům, revolučním projevům ruského proletariátu na počátku 20. století nebo obětem Dreyfusovy aféry;
  • Les Contes de Jacques Tournebroche (1908, Povídky Jakuba Kuchtíka), sbírka povídek, třetí dílo s postavou abbého Jeronýma Coignarda (předcházely Traktér u královny Pedauky a Názory pana Jeronýma Coignarda). Abbé Jeroným Coignard, epikurejský pokoutní kněz a svobodomyslný učenec, je jedna z nejtypičtějších autorových postav, která je zároveň tlumočníkem jeho názorů. Autor ve svém cyklu vypráví nejen příběh z 18. století (líčí osudy abbého od doby, kdy se stal učitelem Jakuba Kuchtíka a spolu s ním pobýval u ctitele alchymie a věd esoterických, až po útěk z Paříže a smrtelné zranění, jemuž dobrý abbé podlehl), ale také ironizuje svou dobu, militarismus, kolonialismus a falešné civilizační poslání své země;
  • La vie de Jeanne d’Arc (1908, Jana z Arku), historický spis, ve kterém autor boří vžitou představu o svaté Janě z Arku. Podle autorova názoru není Jana z Arku případ pro biskupské koncily ani pro vznětlivé fantasty, neboť její místo mělo být v psychiatrově ordinaci. Spis vyvolal velký odpor zejména u katolické církve;[6]
  • L’Ille des pingouins (1908, Ostrov tučňáků), román, důvtipná, ironií a satirou nešetřící travestie dějin Francie, ostrova Tučňáků. Autor ironicky líčí původ tučňáků, dobu středověku s jejími legendami, vytvořenými církevní hierarchií, a zejména dobu novou, zvláště pak období třetí francouzské republiky. Autor nešetří ve svém díle nikoho, zesměšňuje antisemitismus, buržoazii, státníky, právníky i ženy onoho období jako inspirátorky tučňácké politiky. Ačkoliv předmětem satiry je Francie, zesměšnění se týká všech pseudodemokratických států na přelomu 19. a 20. století;
  • Les Sept femmes de la Barbe-Bleue et autres contes merveilleux (1912, Sedm žen Modrovousových), sbírka povídek;[5]
  • Les Dieux ont soif (1912, Bohové žízní), román kritizující revoluční fanatismus. Jde o jedno z autorových stěžejních děl, které nás svým námětem zavádí do časů Velké francouzské revoluce, do období vzestupu a pádu jakobínské diktatury a vlády Maxmiliána Robespierra. Ústřední postavou románu je mladý malíř Evariste Gamelin, který se proměňuje ve fanatického zastánce revolučního teroru, udává vlastní přátele i příbuzné a je i před popravou přesvědčen o své pravdě. Revoluce je zde líčena v jejím každodenním shonu, kdy nevládne poměrná jasnost historie, nýbrž často zmatek a nerozvážnost přítomnosti. Bohové žízní a lidská krev jim platí na obou znepřátelených stranách svou daň;
  • La Vie en fleur (1912, Život v květu), autobiografie;
  • La Génie Latin (1913, Latinský génius), sbírka statí;
  • La Revolte des Anges (1914, Vzpoura andělů), symbolickosatirický román, odehrávající se v Paříži na začátku 20. století. Vedle lidí v něm vystupují zejména andělé, kteří na sebe vzali lidskou podobu a ve jménu rozumu, vědy a pokroku připravují vzpouru proti Bohu. Protože vzpouru připravují podle vzoru všech světských revolucionářů, vzniká řada vtipných i dramatických zápletek. France v knize vyjádřil i myšlenku, že každá vzpoura vede k nové tyranii. Dílo vyneslo autorovi církevní zatracení, což mělo za následek, že se jeho knihy dostaly na církevní index;
  • Ce que disent nos morts (1916, Co říkají naši mrtví), sbírka statí;
  • Le Petit Pierre (1918, Petříček), závěrečná část autorovy autobiografické tetralogie, jejímiž předcházejícími svazky jsou Kniha přítelova, Petr Noziére a Život v květu. Bez pevné komposice, ve volném sledu obrazů a scén zachycují tyto knihy v průzračném slohu Franceův život pod maskou Petříčka Noziera od raného dětství po vstup do společnosti;
  • Stendhal (1920), esej;
  • Les Carnets intimes (1946, Intimní zápisky), vydáno posmrtně.

Česká vydání

[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1950

[editovat | editovat zdroj]
  • Z novel Anatola France. Překlad: F. M. V Praze: Jan Otto, 1895 (obsahuje novely Tužby Jana Serviena, Zločin Sylvestra Bonnarda, člena institutu, Loeta Acilia, Miss Morganova a Amycus a Célestin);[4]
  • Zahrada Epikurova. Překlad Václav Ertl. V Praze: Jos. Pelcl, 1898;[7]
  • Epikurova zahrada. Překlad Adolf Gottwald. Praha: Alois Srdce, 1901; znovu 1919;[8]
  • Červená lilie. Překlad Jaroslav Vrchlický. V Praze: Josef R. Vilímek, 1902;
  • Zločin Sylvestra Bonnarda, člena institutu. Překlad J. J. Benešovský-Veselý. V praze: Otto, 1904;[9]
  • Novely II. Překlad J. J. Benešovský-Veselý. Praha: Jan Otto, 1905 (obsahuje novely Špalek, Prokurátor judský, Kejklíř Matky Boží, Mše duchů, Z rukopisů vesnického lékaře, Olověný vojáček a Z pamětí dobrovolníka);
  • Na bílé skále. Překlad Katuše Lobčová. Praha: Kamilla Neumannová, 1906;
  • Thais. Překlad Adolf Velhartický. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1908; znovu František Borový, 1931;
  • Traktér u královny Pedauky. Překlad Arnošt Procházka. V Žižkově na Olšanech: Kamilla Neumannová, 1909; znovu 1920;[10]
  • Dvě povídky. Překlad A. Muťovský. Praha: Lidová knihovna, 1910;
  • Různé prósy. Překlad Jindřich Stříbrný. Praha: Alois Hynek, 1910;
  • Včelka. Překlad Milan Novotný. Praha: J. R. Vilímek, 1910;
  • Košile. Překlad Václav Jiřina. Praha: J, Otto, 1911;
  • Komická historie. Překlad F. V. Krejčí. V Praze: J. Otto, 1911;[11] znovu František Borový, 1927;[12]
  • Perleťové pouzdro. Překlad A. Muťovský. Praha: Jan Otto, 1912; znovu 1924;
  • Studně svaté Kláry. Překlad Adolf Velhartický. Praha: Jan Otto, 1912; znovu František Borový, 1926;
  • Judský vladař. Překlad V. Rovinský. In: FRANCE, Anatole; PRZYBYSZEWSKI, Stanisław; HOFFMANN, E. T. A et al. 1000 nejkrásnějších novell 1000 světových spisovatelů. V Praze: Jos. R. Vilímek, 1913. Svazek 33. S. 7–21;[13]
  • Hubená kočka. Překlad Em. Blahovec. V Praze: Neumannová, 1913;[14]
  • Sedm žen Modrovousových a jiné povídky. Překlad V. Žbánský. Praha: A. Svěcený, 1913;
  • Bohové žíznějí. Překlad Jindřich Fleischner. Praha: Kamilla Neumannová, 1914;
  • Ostrov tučňáků. Překlad Jan Hájek. Praha: Jan Otto, 1914;
  • Mučenka. Překlad Karel Nosek. Praha: Národní politika, 1916;
  • Provinění Sylvestra Bonnarda, člena francouzského Institutu. Překlad L. Holdanová. V Praze: Alois Srdce, 1919;[15]
  • Crainquebille. Překlad Jaroslav Hruban. Praha: Josef Hladký, 1920;
  • Crainquebille a několik jiných líčení. Překlad Marie Sedláčková. Paraha: Jan Otto, 1920;
  • Petříček. Překlad J. Nevole a H. Preisslová. Praha: Topič, 1920;
  • Sedm žen Modrovousových. Překlad Arnošt Procházka. Praha: K. Jánský, 1920;
  • Vzpoura andělů. Překlad B. Pacáková-Pasovská. Praha: Grosman a Svoboda, 1920;[16]
  • Zásady pana Jérôma Coiqnarda. Překlad Ladislav Rašín. Praha: Havlíčkova Všeslovanská expedice, 1920;
  • Na bílé skále. Překlad Jiří Valden. Praha: Komunistické knihkup., 1922;[17]
  • Povídky Jakuba Kuchtíka. Překlad Jarmila Pospíšilová. Praha: Škeřík, 1922;[18]
  • Místodržitel judský: Z Knihy L’Étui de Nacre. Překlad Karel Dyrynk. V Praze: K. Dyrynk, 1923; znovu Sdružení českých umělců grafiků, 1929;
  • Ostrov tučňáků. Překlad Oldřich Tykal. Praha: Komunistické knihkupectví, 1923;
  • Baltazar a jiné povídky. Překlad M. Úlehlová-Tilschová. Praha: František Borový, 1925;
  • Tři legendy z knihy L’Étui de nacre. Překlad Karel Dyrynk. Praha: Karel Dyrynk, 1925;
  • Pod jilmem: Historie našich dnů I. Překlad Staša Jílovská. Praha: František Borový, 1925;
  • Proutěná panna: Historie našich dnů II. Překlad Bohumil Šafář. Praha: František Borový, 1925;
  • Ametystový prsten: Historie našich dnů III. Překlad Adolf Velhartický. Praha: Fr. Borový, 1925;[19]
  • Pan Bergeret v Paříži: Historie našich dnů IV. Překlad Staša Jílovská. Praha: František Borový, Praha 1926;
  • Bohové žíznějí. Překlad Jindřich Fleischer. V Praze: Fr. Borový, 1926;[20]
  • Zločin Sylvestra Bonnarda. Překlad Fráňa Šrámek. V Praze: Fr. Borový, 1926;[21]
  • Sedm žen Modrovousových a jiné podivuhodné povídky. Překlad František Jelínek. Praha: František Borový, 1926;
  • Dvě povídky tříkrálové. Překlad Karel Dyrynk. Praha: Karel Dyrynk, 1927;
  • Fráter Joconde. Praha: J. Rupert, 1927, bibliofilie;
  • Perleťová schránka. Překlad Eduard Bass a Vilém Kún. V Praze: Fr. Borový, 1927;[22]
  • Touhy Jana Serviena. Překlad Jaroslava Vobrubová-Koutecká. Praha: František Borový, 1927;
  • Ostrov tučňáků. Překlad Stanislav Kostka Neumann. Praha: František Borový, 1928;[23]
  • Laeta Acilia. Překlad Karel Dyrynk. Praha: Karel Dyrynk, 1928;
  • Dcera Lilitina. Překlad Karel Dyrynk. Praha: Karel Dyrynk, 1929;
  • Vzpoura andělů. Překlad Jaroslava Vobrubová-Koutecká. Praha: František Borový, 1929;
  • Epikurova zahrada. Překlad S. K. Neumann. Praha: František Borový, 1930;
  • Legenda o svaté Eufrosině. Překlad Karel Dyrynk. Praha: Karel Dyrynk, 1930, z knihy L’Étui de nacre;
  • Na bílé skále. Překlad Arnošt Procházka. Praha: František Borový, 1931;
  • Názory pana Jeronyma Coignarda jak je sebral Jakub Kuchtík. Překlad Bohumil Mathesius. Praha: František Borový, 1931;
  • Povídky Jakuba Kuchtíka. Překlad Jarmila Pospíšilová. Praha: František Borový, 1931;
  • Traktér u královny Pedauky. Překlad Jaroslav Zaorálek. V Praze: Fr. Borový, 1931;[24]
  • Crainquebille, Tchoř, Voříšek a několik jiných poučných příběhů. Překlad Stanislav Hanuš a Anna Kučerová. Praha: František Borový, 1932;
  • Červená lilie. Překlad Bohumil Ždímal. V Praze: Fr. Borový, 1932;
  • Jokasta a Hubená kočka. Překlad Jaroslava Vobrubová-Koutecká. Praha: František Borový, 1932;
  • Knihomilové. Překlad Jan Karas. Praha: Jaroslav Picka, 1933, bibliofilie;
  • Novoroční dárek slečny de Doucine. Překlad Jarmila Pospíšilová. Hranice: Družstvo knihtiskárny v Hranicích, 1933, z Povídek Jakuba Kuchtíka, bibliofilie;
  • Kniha přítelova. Překlad Adolf Velhartický. Praha: František Borový, 1935;
  • Petr Noizere. Překlad Karel Toman. Praha: František Borový, 1935;
  • Petříček. Překlad Alois Procházka. Praha: František Borový, 1935;
  • Život v květu. Překlad Jaroslav Zaorálek. Praha: František Borový, 1935;
  • Potulky knihami a minulostí. Překlad Vladimír Sypták. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1939, výbor z knihy La vie littéraire.

Po roce 1950

[editovat | editovat zdroj]
  • Jana z Arku. Překlad Jaroslav Zaorálek. Praha: Československý spisovatel, 1950;[6]
  • Ostrov tučňáků. Překlad Radovan Krátký. Praha: Svoboda, 1950;
  • Historie našich dnů. Překlad Marie Kornelová. Praha: Československý spisovatel, 1951; znovu SNKLU, 1966 a Odeon, 1977;
  • Ostrov tučňáků, Vzpoura andělů. Překlad Radovan Krátký a Jaroslava Vobrubová-Koutecká. Praha: Československý spisovatel, 1951; znovu Odeon, 1977;
  • Zločin Silvestra Bonnarda, člena institutu. Překlad Eduard Hodoušek. Praha: Melantrich, 1951; znovu Odeon, 1976;
  • Traktér u královny Pedauky, Názory pana Jeronyma Coignarda, Povídky Jakuba Kuchtíka. Překlad Jaroslav Zaorálek, Bohumil Mathesius a Jaroslava Vobrubová-Koutecká. Praha: Československý spisovatel, 1952;
  • Do lepších časů. Překlad Eduard Hodoušek. Praha: SNKLHU, 1953;
  • Kniha přítelova, Petr Noziere, Petříček, Život v květu. Překlad Vlasta Charvátová, Karel Toman, Alois Procházka a Jaroslav Zaorálek. Praha: SNKLHU, 1953;
  • Ostrov tučňáků. Překlad Radovan Krátký. Praha: SNKLHU, 1954; znovu 1963;
  • Zločin Silvestra Bonnarda, člena Institutu, Komická historie. Překlad Eduard Hodoušek a Jaroslava Vobrubová-Koutecká. Praha: SNKLHU, 1954;
  • Epikurova zahrada, Thais. Překlad Jaroslava Vobrubová-Koutecká a Dalibor Plichta. Praha: SNKLHU, 1955;
  • Povídky rozmarné a jiné. Překlad Miroslav Drápal. Praha: Naše vojsko, 1956;
  • Bohové žízní, Na bílé skále. Překlad Eduard Hodoušek. Praha: SNKLHU, 1957;
  • Jokasta, Hubená kočka, Červená lilie, Crainquebille a jiné povídky. Překlad Jaroslava Vobrubová-Koutecká, Marie Kornelová, Miroslav Drápal a Anna Kučerová. Praha: SNKLHU, 1958;[3]
  • Baltazar, Perleťová schránka, Studně svaté Kláry, Sedm žen Modrovousových. Překlad Eduard Hodoušek, Miroslav Drápal a Jindřich Pokorný. Praha: SNKLHU, 1959;[5]
  • Deset aktových her. Praha: Práce, 1959, obsahuje autorovy divadelní aktovky, např. hru Komedie o muži, který si vzal němou;
  • Z francouzské literatury. Překlad Jan Binder. Praha: SNKLU, 1964;
  • Bohové žízní. Překlad Jarmila a Konstantin Jelínkovi. Praha: Lidové nakladatelství, 1969;
  • Růžový budoár. Překlad František Fačevic. Praha: Odeon, 1969; Novelka o staromládenecky podivínském středoškolském profesorovi panu Galuchetovi, který si za peníze získané v dědictví koupí na dražbě budoár někdejší lehké ženy a obklopen penězi a pohodlím změní se k nepoznání. Kritická mezní situace však v něm opět nechá zvítězit bývalého poctivého profesora. Novela je podle stylu, kompozice a odkazů na francouzské souvislosti dílem Anatola France, avšak je známa jen z maďarského a na něm založeného německého a českého překladu, přičemž francouzský originál nebyl nalezen;
  • Vzpoura andělů. Překlad Jaroslava Vobrubová-Koutecká. Praha: Práce, 1975;
  • Zločin Silvestra Bonnarda, člena institutu, Komická historie. Překlad Eduard Hodoušek. Praha: Odeon, 1976;
  • Traktér u královny Pedauky, Názory pana Jeronyma Coignarda, Povídky Jakuba Kuchtíka. Překlad Jaroslav Zaorálek a Miroslav Drápal. Praha: Odeon, 1977;
  • Ostrov tučňáků. Překlad Richard Vyhlídal. Praha: Svoboda, 1978;
  • Crainquebille. Překlad Otto Libertin. Praha: Supraphon, 1983;
  • Princezna Včelka. Překlad Eliška Janovská. Praha: Axióma, 2000.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Na Index zakázaných knih zařadila katolická církev veškeré spisy Anatola France (opera omnia) dekretem Posvátné kongregace Svatého oficia ze dne 31. května 1922.[2]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Anatole France. Britannica [online]. [cit. 2026-09-26]. Dostupné online. (anglicky)
  2. ↑ Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 101.]
  3. 1 2 3 FRANCE, Anatole. Jokasta: Hubená kočka; Červená lilie; Crainquebille a jiné povídky. Překlad Jaroslava Vobrubová-Koutecká, Marie Kornelová, Miroslav Drápal a Anna Kučerová. Praha: SNKLHU, 1958. 477 s. Dostupné po přihlášení.
  4. 1 2 FRANCE, Anatole. Z novel Anatola France. Překlad F. M.. V Praze: J. Otto, 1895. 368 s. Dostupné online.
  5. 1 2 3 4 5 FRANCE, Anatole. Baltazar; Perleťová schránka; Studně svaté Kláry; Sedm žen Modrovousových. Překlad Eduard Hodoušek, Miroslav Drápal, Jindřich Pokorný. Praha: SNKLHU, 1959. 526 s. Dostupné po přihlášení.
  6. 1 2 FRANCE, Anatole. Jana z Arku. Překlad Jaroslav Zaorálek. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1950. Dostupné po přihlášení.
  7. ↑ FRANCE, Anatole. Zahrada Epikurova. Překlad Václav Ertl. V Praze: Jos. Pelcl, 1898. 112 s. Dostupné online.
  8. ↑ FRANCE, Anatole. Epikurova zahrada. Překlad Adolf Gottwald. Praha: Alois Srdce, 1919. 112 s. Dostupné online.
  9. ↑ FRANCE, Anatole. Zločin Sylvestra Bonnarda, člena institutu: román poctěný cenou Francouzské akademie. Překlad Jan J. Benešovský-Veselý. V Praze: Otto, 1904. 203 s. Dostupné online.
  10. ↑ FRANCE, Anatole. Traktér u královny Pedauky: román. Překlad Arnošt Procházka. V Žižkově na Olšanech: Kamilla Neumannová, 1920. 199 s. Dostupné online.
  11. ↑ FRANCE, Anatole. Komická historie. Překlad F. V. Krejčí. V Praze: J. Otto, 1911. 206 s. Dostupné online.
  12. ↑ FRANCE, Anatole. Komická historie. Překlad F. V. Krejčí. V Praze: Fr. Borový, 1927. 202 s. Dostupné online.
  13. ↑ FRANCE, Anatole. Judský vladař. In: FRANCE, Anatole; PRZYBYSZEWSKI, Stanisław; HOFFMANN, E. T. A. 1000 nejkrásnějších novell 1000 světových spisovatelů. V Praze: Jos. R. Vilímek, 1913. Dostupné po přihlášení. Svazek 33. S. 7–21.
  14. ↑ FRANCE, Anatole. Hubená kočka: novella. Překlad Em. Blahovec. V Praze: Neumannová, 1913. 81 s. Dostupné online.
  15. ↑ FRANCE, Anatole. Provinění Sylvestra Bonnarda, člena francouzského Institutu. Překlad L. Holdanová. V Praze: Alois Srdce, 1919. 214 s. Dostupné po přihlášení.
  16. ↑ FRANCE, Anatole. Vzpoura andělů. Překlad B. Pacáková-Pasovská. Praha: Grosman a Svoboda, 1920. 233 s. Dostupné po přihlášení.
  17. ↑ FRANCE, Anatole. Na bílé skále: Rom. Překlad Jiří Valden. Praha: Komunistické knihkup, 1922. 159 s. Dostupné online.
  18. ↑ FRANCE, Anatole. Povídky Jakuba Kuchtíka. Překlad Jarmila Pospíšilová. Praha: Škeřík, 1922. 103 s. Dostupné po přihlášení.
  19. ↑ FRANCE, Anatole. Ametystový prsten: Historie našich dnů III. Překlad Adolf Velhartický. V Praze: Fr. Borový, 1925. 243 s. Dostupné online.
  20. ↑ FRANCE, Anatole. Bohové žíznějí. Překlad Jindřich Fleischner. V Praze: Fr. Borový 295 s. Dostupné online.
  21. ↑ FRANCE, Anatole. Zločin Sylvestra Bonnarda. Překlad Fráňa Šrámek. V Praze: Fr. Borový, 1926. 262 s. Dostupné online.
  22. ↑ FRANCE, Anatole. Perleťová schránka. Překlad Eduard Bass a Vilém Kún. V Praze: Fr. Borový, 1927. 246 s. Dostupné online.
  23. ↑ FRANCE, Anatole. Ostrov tučňáků. Překlad Stanislav Kostka Neumann. V Praze: Fr. Borový, 1928. 359 s. Dostupné online.
  24. ↑ FRANCE, Anatole. Traktér u královny Pedauky. Překlad Jaroslav Zaorálek. V Praze: Fr. Borový, 1931. 314 s. Dostupné online.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • FISCHER, Jan Otokar a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. Díl 2., 1870–1930. Vydání 2. Praha: Academia, 1983. 770 s. [Stať „Anatole France" je na str. 381–398]
  • LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha: Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6. 
  • MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Na str. 271–272 jsou hesla o těchto dílech Anatola France: „Bohové žízní" (napsal Jindřich Veselý) a „Ostrov tučňáků" (napsal Zdeněk Hrbata)]
  • SOBOTKA, Václav. Anatole France, mudrc ze Zahrady Epikurovy. Beroun: A. Šefl, [1928]. 94 s.
  • ŠALDA, František Xaver. Anatole France. In: ŠALDA, František Xaver. Kritické projevy. 12. svazek (1922–1924). 1. vyd. v Praze: Melantrich, 1959. 331 s. cnb000975605. [Stať „Anatole France" je na str. 279–287. Dostupné online
  • ŠALDA, František Xaver: Heslo Anatole France v Ottově slovníku naučném [text hesla je k dispozici též v knize Šaldův slovník naučný, Praha: Československý spisovatel, 1986]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
38. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Ferdinand de Lesseps		 1896–1924
Anatole France		 Nástupce:
Paul Valéry
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anatole_France&oldid=26244072“