Titus Labienus
| Titus Labienus | |
|---|---|
| Narození | 98 př. n. l. Cingoli |
| Úmrtí | 17. března 45 př. n. l. (ve věku 52–53 let) Munda |
| Občanství | starověký Řím |
| Povolání | politik, vojevůdce a důstojník |
| Politická strana | Populárové |
| Děti | Quintus Labienus[1] |
| Funkce | tribun lidu (63 př. n. l.) praetor legatus legionis |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Titus Atius Labienus ( 99 př. n. l. nebo 98 př. n. l. Cingoli – 17. březen 45 př. n. l. Andalusie) byl římský politik a vojevůdce Julia Caesara v době galských válek a římské občanské války.[2]
V roce 63 př. n. l. byl tribunem lidu s blízkými politickými vazbami na Gnaea Pompeia. Stal se známým jako vojevůdce Julia Caesara. Účastnil se jako legát jeho válečných tažení v Galii. Svojí vojenskou strategií získal slávu a bohatství. K jeho úspěchům patřilo vítězství nad Trevery vedenými Indutiomarem v roce 54 př. n. l., kdy se mu podařilo vzbouřený kmen porazit a Indutiomara zabít. Také jeho tažení proti Lutetii (bitva u Lutetie) bylo úspěšné. V bitvě o Alesi se zasloužil o konečné vítězství Římanů.
V roce 50 př. n. l. byl Caesarem jmenován správcem Galie, ale záhy zběhl na stranu Gnaea Pompeia a optimátů. Historické prameny nepřinesly přesné informace, proč zradil Caesara. Během občanské války zvítězil v bitvě u Dyrrhachia. V bitvě u Farsálu byl poražen. Společně se syny Gnaea Pompeia se zúčastnil bojů v Hispánii Uterior. Byl zabit v bitvě u Mundy dne 17. března 45 př. n. l.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se do rodiny, která tvořila druhou nejvyšší třídu římské společnosti, patřila k jezdeckému stavu. O jeho mládí se nedochovalo mnoho informací. Je známo, že sloužil v námořním tažení Publia Servilia Vatia Isaurica proti kilíkijským pirátům a Isaurům mezi lety 78–74 př. n. l.[2]
V roce 63 př. n. l. získal úřad tribuna lidu. V této době se stal příznivcem Pompeia a je pravděpodobné, že se mohl v tomto období spřátelit i s Juliem Caesarem, který se také účastnil tažení proti kilíkijským a isaurijským pirátům. Ve stejném roce se stal, ovlivněn Juliem Caesarem, přímým účastníkem politického procesu, když jako tribun obvinil senátora Gaia Rabiria z vraždy tribuna lidu Appuleia Saturnina, spáchané před 36 lety. Případ to byl politický a lze říci, že proti sobě stály populárové a římský senát. Shromáždění bylo přerušeno a proces již nebyl obnoven.[3] Rabirius odešel do exilu, ale účelem procesu bylo oslabení moci Senátu v boji proti předním populárům.[2][4]
V rámci své funkce tribuna se zasloužil o obnovu zákonu Lex Domitia de sacerdotiis. Také se účastnil, v rámci plebiscitu, schválení volby úřadu nejvyššího kněze opět římským shromážděním resp. „tributním sněmem“. Záhy tento úřad získal Julius Caesar.[2][4]
Ve službách Julia Caesara
[editovat | editovat zdroj]V roce 58 př. n. l. sloužil jako Caesarův „legatus pro praetore“ (vysoký úředník i velitel vojska, zástupce Caesara) v Galii. Vzhledem k předchozí spolupráci lze předpokládat, že s Caesarem působil také jako jeho legát, v letech 61–60 př. n. l. v Hispánii. V první knize Zápisků o válce galské byl jediný legát, který byl zmiňovaný jménem. Stal se velitelem při konfliktu s Helvetii, zatímco Caesar byl v Itálii pro posily. Velel zimním táborům legií, když se Caesar v Přední Gali věnoval soudním povinnostem.[2]
V roce 57 př. n. l. stál v čele bojů proti vzbouřeným Belgům. V bitvě proti Nerviům na řece Sabis dobyl nepřátelský tábor proniknutím levého křídla svých vojáků a poté zachránil těžce bojující pravé křídlo. Rozhodl tak o vítězství v celé bitvě. V roce 56 př. n. l. zajišťoval loajalitu Rémů a Belgů a bránil postupu Germánů přes řeku Rýn. V následujícím roce stál za poražením a vypleněním (na Caesarův rozkaz) kmene Morinů, což byla odplata za to, že kmen zaútočil na skupinu asi tří set legionářů.[2]
Titus Labienus byl znám svým citem pro rozsáhlé vojenské operace a ovládal psychologii boje. V roce 54 př. n. l. se kmen Treverů ve spojení s dalšími germánskými a galskými kmeny, pod vedením Indutiomara, postavil proti Římanům, kteří pronikli do Porýní. Caésarovo vojsko bylo v té době rozděleno do zimních ležení a tedy oslabeno. Indutiomarus podnikl výpad na ležení nedaleko pozdějšího Trevíru, kde velel Labienus. Ten byl v početní nevýhodě a neměl naději na příchod posil, protože ležení Sabinuse a Cotta byla již nepřáteli zničena. Svými taktickými schopnostmi, kdy předstíral strach z nepřátel a čekal na posily, se mu nakonec podařilo zvítězit. Indutiomarus se snažil vylákat každodenními výpady protivníka k boji, ale bezvýsledně. Po čase, když se germánská jízda vracela opět z neúspěšného výpadu proti římskému ležení, byla napadena Labienovou jízdou. Indutiomarus byl zabit a jeho jezdci rozprášeni. Za cenu minimálních ztrát na římské straně bylo obležení prolomeno.[2][4]
Další rok použil při opakovaném povstání Treverů opět léčku. Nepřátelská vojska tábořila na břehu řeky proti sobě. Poté co Labienus předstíral ústup, Treverové překročili řeku a pod vedením Labiena byli římským vojskem, které se otočilo proti nim, poraženi. V roce 52 př. n. l. vedl čtyři legie s cílem potlačit povstání Senonů a Parisiů. Labienus sice vytvořil tábor v Agendicu (Sens), ale pokračoval k oppidu v Lutetii. Místní pevnost u řeky Sequany byla chráněna močály a měla silnou vojenskou obranu. Labienus neplánoval čelní útok a překročil řeku u Melodunu. V bitvě u Lutetie porazil galské kmeny a jejich velitel Camulogenus byl zabit. Po vyhrané bitvě se vrátil do tábora v Agendicu. Poté se připojil k Caesarovým oddílům a společně se přesunuli k Alesii. V bitvě o Alesi se zasloužil o konečné vítězství Římanů. Společně s Caesarem se během roku 51 př. n. l. účastnil drancování území kmene Eburonů a po vítězství v jízdní bitvě, i území kmene Treverů.[4][5]
V bojích proti Caesarovi
[editovat | editovat zdroj]V roce 50 př. n. l. byl Caesarem jmenován správcem podrobené Galie. Jejich spolupráce však záhy skončila a Labienus přešel na stranu Gnaea Pompeia a optimátů. Historické prameny nepřinesly přesné informace, proč zradil Caesara. Snad se stal po vítězných bojích příliš samolibý, k čemuž přispěly i majetky získané v bojích, a přál si být konzulem (není dokázáno). Další možností proč došlo k jejich roztržce, mohl být Marcus Antonius, který si postupně získal Caesarovu přízeň. Třetí možností, v literatuře často opomíjené, mohla být Labienova podpora legitimní vlády proti vzpouře prokonzula. Jeho zásadní důvody nejsou sice přesně známy, ale zřejmě byly více motivovány snahou opustit Caesara než sympatiemi k jeho nepřátelům. Zpočátku Caesar v Labienovu zradu nevěřil.[2]
Během občanské války, protože dobře znal Caesarovu armádu a poukazoval na její slabiny a špatnou morálku, chtěl Labienus napadnout Caesarova vojska v Itálii, ale Pompeius podle svého původního plánu ustoupil na Balkán. Labiena uznával jako dobrého vojevůdce a jmenoval ho velitelem jízdy.[6] Ten po vítězné bitvě u Dyrrhachia údajně nechal povraždit zajaté Caesarovy vojáky. V bitvě u Farsálu byla však početnější a silnější Labienova jízda poražena a velitel s vojáky se zachránil útěkem do římské provincie Afriky.[2][7]
Po zavraždění Pompeia, byl Titus Labienus stále odhodlán bojovat. V následujícím období cvičil a budoval silnou jízdu, vhodnou pro boj v africkém terénu. Jeho taktika založená na použití lehké jízdy a pěchoty posléze přinášela Caesarovi značné problémy. Na konci roku 47 př. n. l. se Caesar vylodil u Hadrumeta a již 4. ledna následujícího roku byl, při nájezdu na okolí, napaden jízdou Labiena. Caesar se svými legionáři udrželi své postavení a nakonec se z obklíčení probili. Bitva u Ruspiny skončila stažením obou vojsk.[8][4]
Po bitvě u Ruspiny se Labienus posílen Scipiovými[9] jednotkami snažil neúspěšně dobýt město Leptis. Koncem ledna roku 46 př. n. l. byl poražen Caesarovými posílenými legiemi. V těchto bojích neměl štěstí, nebo ho nedokázal využít. O jeho působení v bitvě u Thapsu se nedochovaly žádné zprávy. Je známo, že boje v provincii Afrika přežil a uprchl společně se Sextem Pompeiem do Hispánie Uterior, kde organizoval odpor druhý Pompeiův syn Gnaeus. Pompejské síly ovládli většinu provincie, včetně Italici a Corduby.[10][7]
K rozhodující bitvě, která se stala závěrečnou bitvou občanské války, došlo u Mundy dne 17. března 45 př. n. l. Padlo zde snad třicet tisíc Pompejových vojáků, na rozdíl od Caesarových mužů, kterých zemřelo snad kolem jednoho tisíce.[10] Titus Labienus byl zabit a jeho hlavu měl dostat Caesar. Tělo bylo pohřbeno. Titus Labienus měl syna Quinta, který se stal také válečníkem.[2][11]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Лабиен. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek XVII.
- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Římské legie – Titus Labienus. rimskelegie.olw.cz [online]. [cit. 2026-07-28]. Dostupné online.
- ↑ ŠMEJKALOVÁ, Marie. Perduellio a sacrilegium v době římské republiky. Právněhistorické studie. 2023, roč. 53, čís. 1, s. 165–180. Dostupné online.
- 1 2 3 4 5 Antický svět. www.antickysvet.cz [online]. [cit. 2026-07-28]. Dostupné online.
- ↑ Battle of Lutetia, May 52 BC. www.historyofwar.org [online]. [cit. 2026-08-05]. Dostupné online.
- ↑ Gaius Iulius Caesar - Občianska vojna. Valka.cz [online]. 2002-05-10 [cit. 2026-08-06]. Dostupné online.
- 1 2 Caesar’s Civil War. Causes, outcome, and aftermath [online]. 2021-12-06 [cit. 2026-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Římští legionáři, 1. století př. Kr. [online]. 2015-12-29 [cit. 2026-08-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Quintus Caecilius Metellus Pius Scipio | Roman general, consul, censor | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2026-08-07]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 Bitva u Mundy (45 př.n.l.). army-svet.cz [online]. [cit. 2026-08-09]. Dostupné online.
- ↑ Heritage World Coin Auctions - NYINC Signature Sale 3113 Lot 31047. www.numisbids.com [online]. [cit. 2026-08-09]. Dostupné online.
