Hyperborea

Hyperborea vyobrazená na mapě severního pólu od kartografa Gerharda Mercatora z léta 1595

Hyperborea, starořecky Ὑπερβορεα, je v řecké mytologii země na dalekém severu, kde slunce nikdy nezapadá. Tuto zemi měli obývat Hyperborejci či Hyperboreové (ὑπερβόρεοι či ὑπερβόρειοι) a zimu zde měl trávit Apollón, který se na jaře vracel do Delf.

Starověk

Rozsáhlejší podání o Hyperboreji se objevuje až v Hérodotových Dějinách z poloviny 5. století př. n. l. Kromě toho jsou Hyperborejci uváděni jako děti Gaii v Hésiodově Katalogu žen, který pochází z přelomu 8. a 7. století př. n. l. Podle Hérodota se o nich měl zmiňovat také ztracený epos Epigoni, přibližně ze stejné doby jako Katalog žen. Další zmínky předchází jen půl století Dějinám: jedná se o dvě Pindarovy ódy a Aischylovo drama Oběť na hrobě. U Pindara je popisován rajský a nedostupný charakter Hyperboreje, sepětí s Apollónem a je uváděno, že byla navštívena Perseem a Héraklem; Aischylos také naráží na rajský charakter. Samotný Hérodotos se ve svých Dějinách nejprve podivuje nad tím, že o tomto národu nic nevypráví Skytové a nejspíše ani Issedóni. Byli známi pouze Řekůmk, především skrze vyprávění z Délu, centra Apollónova kultu. Následně zmiňuje tradici o tom, jak Hyperborejci posílají posvátné předměty zabalené ve slámě přes Skyty, jadranské pobřeží a různá řecká města až na Délos, skrze jakousi štafetu. Poprvé celou cestu Hyperboreje provedly dvě panny: Hyperoché a Laodiké, doprovázené pěticí mužů, ti všichni však na Délu zemřeli, a proto od příště Hyperborejci posílali předměty skrze štafetu. Na památku smrti těchto panen pak délské dívky a chlapci obětovali pramen svých vlasů na jejich hrobě. Kromě toho Hérodotos zmiňuje i podání, podle kterého ještě před Hyperoché a Laodiké přišly z Hyperboreje na Délos jiné dvě panny: Argé a Opis, které nesly dary Eileithýii aby usnadnili porod Apollónově matce Létó. Na památku této dvojice Délští pějí zpěvy a sypou na jejich hrob popel z obětin. Poté Hérodotos odmítá blíže hovořit o Abarisovi, hyperborejci, který „nosil šíp po celé zemi nepožívaje při tom pokrmu“. V jiné pasáži svého díla uvádí, že podle Aristea žili Hyperborejci až za sídly Issedónů, Arimaspů a gryfů.

V Argonautice z 3. století př. n. l. Apollónia Rhodského plují Argonauti po hyperborejské řece Eridanos. Na tom místě vypráví, že u této řeky se rodí jantar ze slz Hélioven, ale uvádí také podání, údajně keltské, podle kterého se jantar rodí ze slz Apollóna. Dále je zmiňován v dalších helénistických dílech, například Kallimachových. Strabón ve svém Zeměpisu odmítl existenci Hyperboreje jako mýtus. Hypeborea je zmiňována i v mnoha dílech z doby římského císařství. Pseudo-Apollodórova Bibliothéka z 1. či 2. století uvádí, že zlatá jablka Hesperidek se nenacházela, jak se tradičně říkalo, na dalekém západě, ale na severu, ale mezi Hyperborejci. Pausaniás ve své Cestě po Řecku z 2. století uvádí, že Eileithýia a její kult pochází z Hyperboreje, stejně jako posvátný Héraklův olivovník v Olympii.

Esoterismus

Podle Heleny P. Blavatské, zakladatelky Teosofické společnosti, a její knihy Tajná nauka z roku 1888 byla Hyperborea druhým kontinentem současné manvantary. Předcházela jí „nezničitelná posvátná země“, domov první lidské rasy, jejíž těla byla éterická, nikoliv fyzická; a následovala ji Lemurie. Rozkládala se okolo severního pólu, panovalo v ní věčné jaro a obývaly ji androgynní polo-lidské bytosti. Hyperboreu také ztotožnila s hinduistickou Švetadvípóu, „Bílou zemí“. René Guénon zasadil Hyperboreu do výrazně mladší minulosti, do současné mahájugy, přibližně do doby před 64 800 lety. Měla také ležet na severním pólu, jejím centrem měla být Tula, tedy Thulé, a měla být místem, kde Vaivasvanta Manu dal vzniknout současnému lidstvu.

Odkazy

Související články

• Atlantida
• Thule

Portály: Antika